Vesmír je pro člověka nepředstavitelně obrovský. I naše sluneční soustava samotná je mnohem rozlehlejší, než si uvědomujeme. Je však jasné, že zdaleka ne na všech planetách může existovat život. Jednou z podmínek je pak určitá vzdálenost od domovské hvězdy. Té se říká obyvatelná zóna. Jednoduše řečeno, jedná se o prostor, kde není na planetě s atmosférou podobnou té naší příliš horko ani příliš velká zima. Nachází se tedy v ideální vzdálenosti od své hvězdy. V takovéto zóně se nachází i naše Země.
Zdálo by se tedy, že tato zóna bude velmi úzká. Přeci jen, potřebné parametry jsou v poměrně malém rozmezí. A je to také pravda, avšak pouze z hlediska kosmických vzdáleností. Co se týká těch lidský, je ve skutečnosti mnohem rozsáhlejší, než by se nám mohlo zdát. Stačí se podívat na naši sluneční soustavu. V ní do tohoto rozmezí patří samozřejmě Země, avšak navzdory obecným předpokladům není ani zdaleka jediná. Tato oblast totiž zahrnuje i jiné planety.
Jednou z nich je samozřejmě Mars. Koneckonců podmínky na něm jsou tak příznivé, že pokud by stále ještě měl magnetosféru, nebyl by pro člověka problém jej kolonizovat. Díky absenci magnetosféry mu však chybí jakákoliv atmosféra a není naděje, že by ji kdykoliv získal. I kdybychom ji zde totiž vytvořili uměle, bez magnetosféry by jednoduše vyvanula do vesmíru. To je také hlavní problém kolonizace Marsu.
Ovšem, jak již bylo řečeno, rudá planeta není jediná potenciálně obyvatelná. Patří sem i Venuše, která patří k druhému extrému. Zatímco Mars nemá atmosféru žádnou, Venuše ji má až příliš hustou, a navíc tvořenou převážně skleníkovými plyny. Díky tomu zde panují velmi vysoké teploty, o tlaku vzduchu ani nemluvě. Pokud by jí však část ztratila, byla by také vhodným kandidátem pro kolonizaci. Zde tedy vidíme, že oblast, kde se mohou obyvatelné světy vyskytovat, je větší, než se na první pohled může zdát. Bohužel, vzdálenost od hvězdy není ani zdaleka jediným požadavkem na obyvatelnou planetu.